V zajetí času

1.

Nacházíme se v Londýně, v Anglii. V bydlišti mnoha slavných lidí, dobrých duší a hrdinských srdcí. A poté je tu někdo jako Maya, která se neřadí ani do jedné z těchto kategorií. Tato dívka se nachází spíše na druhé straně spektra. V té části, kde zločin je každodenní činnost.

"Uhni dědku!" zvolala Maya, zatímco osloveného staršího muže odhodila do zdi. Její přátelé se bezmyšlenkovitě smáli.

"Pouze jsem procházel, mladá dámo, není důvod se rozčilovat," odpoví jí.

"Nech si ty řeči. A příště vůbec nelez na chodník, jestli nechceš zařadit větší rychlost než šnečí!"

Aby zdůraznila svá slova, Maya vzala starcovu hůl, zlomila ji a odhodila do nedaleké popelnice. Bez dalšího slova a za bouřlivého jásání jejích kumpánů odešla domů.

Její byt nebyl, jemně řečeno, ukázkový. Právě naopak. Prostor neexistující, neidentifikovatelný zápach a vrstvy prachu hrubší než papírové zdi jejího domova. Po náročném dni plném neakceptovatelného chování Maya nemyslela na nic jiného než na spánek. Bezesný, hluboký spánek. Převlékla se, zamknula hlavní dveře a šla spát.

2.

Když znovu otevřela oči, už se nenacházela ve své posteli, ale na louce, kterou nepoznávala. Chvíli se pouze loudala na nádherném prostranství, když najednou zahlédla staršího muže. Nějaká část jejího mozku se jí snažila přesvědčit, že tuto postavu zná, avšak pořád si nemohla vzpomenout. Za několik okamžiků to Mayi došlo. To je ten stařec, který do ní narazil na ulici! V tu ránu jí též došlo, že sní. Byla překvapena, protože lucidní sen neměla už nějaký ten pátek, ale nechala to být. Rozhodla se muže oslovit.

"Hej, dědku!" zavolala. Staříkův obličej sklesl, skoro jako by byl zklamaný.

"Vidím, že tvé manýry nejsou lepší ani na tak překrásném místě, jako je toto," odvětil. Hned poté začal odcházet. Maya byla překvapená, že její mozek vyprodukoval tak komplexní větu, jako byla tato.

"Co to meleš, starče? A proč vypadáš tak divně, jsi chcípl a vstal z mrtvých nebo co?"

S mužem to ani nehnulo, pouze dále pokračoval v odchodu. Avšak i přes Mayino hanlivé vyjádření její slova držela nějakou pravdu. Stařík vypadal poněkud sklesle. Jeho kůže moc bledá, oči příliš hluboké, chůze nekoordinovaná. Chvíli pozorovala, jak muž stále dál a dál odchází, poté se sama vydala druhým směrem.

Maya otevřela oči. Znovu byla ve své posteli tak, jak očekávala. Převlékla se, umyla a vyrazila do obchodu, kde pracuje jako prodavačka. Nad snem se už nijak nepozastavovala. Po práci si vyrazila se svými přáteli. Popíjeli na lavičce v parku, když najednou Maya viděla známou tvář.

"Hej, dědku!" Muž, kterého potkala ve svém snu a den předtím na ulici, se k ní pomalu otočil.

"Ano, mladá dámo?" trpělivě jí odpověděl.

"Včera jsi byl v mém snu, pěkně divný, pokud se ptáš mě!"

"Vážně?" pozvedl obočí.

"Jo, byl jsi teda pěknej vopruz, to ti povím. Celej divnej a tak."

"Aha, no, ale louka to alespoň byla nádherná, nemyslíš?"

Maya se zarazila: "Já žádnou louku nezmínila, starče..."

Muž se pouze usmál a znovu začal odcházet. Než ho Maya stačila zastavit, další věc, co ví, je, že leží ve své posteli. Chvíli byla dezorientovaná, pouze seděla na své tvrdé matraci a rozhlížela se kolem. Nakonec to hodila za hlavu. Přece jen má dnes práci. Takovými zbytečnostmi se nemůže zaobírat. Přesvědčila se, že to byl pouze sen ve snu. Následující den probíhal podobně jako zvláštní sen, který tu noc prožila. Přátelé ji pozvali na jedno do hospody a ona souhlasila. Chvíli pouze popíjela a bavila se, ale po pár hodinách se rozhodla jít domů. Omluvila se, že je unavená. Její byt nebyl daleko, ale cesta Mayi připadala jako věčnost. Už skoro dosáhla svého cíle, když znovu zahlédla muže, který jí celý den vrtá hlavou. Hned, co viděla jeho zvláštně pohybující se siluetu, ovládl ji vztek.

"Hej, dědku! To mě teďka pronásleduješ nebo co?"

"Nevím, o čem to mluvíte, mladá dámo," usmál se nevinně stařík.

"Houby nevíš, tohle není normální, abych tě tak často potkávala. Teď mi řekni, co je tvůj problém, nebo to pro tebe nedopadne dobře!" Maya už vážně ztrácela trpělivost. Sen ve snu nebo ne, tady jí něco nesedí.

Staříkův úsměv opět poklesl: "Tak znovu nic, možná tomu dáme další pokus,"

Než Maya stačila zareagovat, vzbudila se ve své posteli. Neobtěžovala se ani zvednout hlavu, jednoduše upírala svůj zrak na popraskaný strop. Neví, jak dlouho bez myšlenky pouze ležela, ale už toho měla plné zuby. Vstala, převlékla se a odešla ze svého bytu. Až na ulici si uvědomila, že ani neví, kam má jít. Když tak přemýšlela, tak ani neví, který je den. Rozhlédla se po špinavé ulici, když tu zahlédla, co hledala. Odhozené noviny. Byly poněkud promočené, ale Maya stále dokázala vyčíst datum v horním rohu - 27. 5., takže pátek. Včera byl taky pátek. Nebo nebyl. Byl to jen sen ve snu. Ve snu. Maya toho měla dost. Čert aby ji vzal, pokud se nedožije soboty. Rychlým krokem zamířila k parku, ve kterém předtím potkala záhadného muže a především, kde měli lavičky. Ví, že by měla jít do práce, ale to bylo to poslední, nad čím teď přemýšlela. Po pár minutách chůze dosáhla svého cíle. Sedla si a vyčkávala. Však on se objeví, pomyslela si. A měla pravdu. Méně než po patnácti minutách zahlédla koutkem oka postavu, která ji přivádí k šílenství.

"Hej, dědku!" zakřičela. Pár lidí v parku k ní otočilo hlavu, ale to jí bylo jedno. Maya chce odpovědi.

"Ano, mladá dá..."

Než mohl větu doříct, dívka ho přerušila: "Nech si kecy na koledu, teď mi koukej říct, co se to tu děje a hned!" Staříkův úsměv opět zmizel. To Mayu rozčílilo ještě víc.

"Mám toho dost! Můžeš vypadat jako bezmocný stařec, ale já tě prokoukla. Nevím, co jsi a je mi to docela jedno, bezmocný ale určitě nejsi. Tak už přestaň s těma hrama a nech mě být!" Maya zakončila svůj monolog, ale k žádnému užitku. Stařík nic neřekl a beze slova začal odcházet.

"Kam si myslíš, že jdeš!? Já tě jen tak odejít zase nenechám!" Natáhla se, aby ho chytila za kabát, ale než to stačila udělat, vzbudila se ve své posteli. Čas se po této konfrontaci Maye sléval čím dál více do sebe. Nevěděla, kolikrát se ještě vzbudila, kolikrát staříkovi vyhrožovala, nebo kolikrát chtěla dát svou postel na podpal. Věděla jediné - že už nemá sílu takto pokračovat.

3.

Jako několikrát předtím se Maya vzbudila ve své posteli, převlékla se a vyšla ven. Nejdříve se bez cíle procházela kolem, sledovala auto jedoucí po ulici, ptáčky ve stromech a lidi mířící do práce. Když se rozhodla, že se vynadívala dost, zastavila se u kavárny. Sedla si na sedačku v malé zahrádce spojenou s obchodem a objednala dvě kávy.

"To je od tebe pozorné, mladá dámo, děkuji," posadil se starý muž vedle ní.

"No jo, myslím, že už se známe dost dobře na to, abychom si spolu dali kávu," odpověděla. A byla to pravda, se staříkem už mluvila vícekrát než se svým nadřízeným v práci. Možná už ve své staré práci? Asi by se tam měla zastavit...

"Hádám, že máš pravdu," přitakal stařík. Jejich krátká konverzace skončila a upadli do příjemného ticha.

"Nechceš nic říct?" zeptal se muž, zatímco Maya přebrala od servírky kávy, poděkovala a rovnou zaplatila. Stařík si nemohl nevšimnout, že servírce dala spropitné.

"To jsou ty malé věci..." zamumlal.

"Co jste říkal?" zeptala se Maya.

"Ale nic. Pořád jsi neodpověděla na mou otázku," řekl a vzal si od Mayi kávu.

"Neodpověděla. Hádám, že vážně nemám co říct," uchechtla se.

Stařík mlčel. Maya mlčela. Oba mlčeli. Chvíli pouze seděli a pili kávu, potom se muž zeptal na její práci. Dívku to trochu zaskočilo, ale nakonec se rozpovídala. Za chvíli spolu debatovali o všem možném. Než se Maya nadála, byl večer a stmívalo se.

"Vy to neuděláte?" zeptala se.

"Neudělám co?" odpověděl stařec, i když věděl, že na otázku se neodpovídá otázkou.

"Však vy víte. Poslat mě zpátky. Znovu mě vzbudit."

"Chceš, abych to udělal?" pozvedl obočí.

"Ovšem, že ne. Chci konečně prožít celý den. Chci jít spát, ne se jenom vzbudit." Maya si uvědomila, že takto daleko se ještě nedostala.

"Musíš to vyzkoušet, jdi spát," usmál se na ni.

4.

Maya chtěla něco namítnout, ale nic ji nenapadlo. Dívala se na něj, jako by mu narostla druhá hlava. Po minutě zírání poděkovala, vstala a vrátila se domů. Tam se umyla, převlékla a šla spát. Když se ráno vzbudila, cítila se jinak. Nedokázala to popsat, ale jako by byla... lehčí. Šla do kuchyně a zapnula rádio. Hlásili, že je sobota... sobota? Převlékla se a vyšla z domu. Rozhlédla se kolem a tam ho uviděla. Pořád se usmívá. Zamával na ni, ona zamávala zpátky a byl pryč. Dlouho po tom, co zmizel, tam Maya stála. Dlouho čekala, až se vzbudí, ale nic. Ten večer šla spát a vzbudila se v neděli. Potom v pondělí. Musela jít do práce, odkud ji ještě překvapivě nevyrazili. Její život pokračoval jako předtím, ale možná přece o něco lépe. Skoncovala se svou kriminální minulostí, přestala pít a kouřit, a dokonce ji povýšili v práci. Zjistila, že její nadřízený je vcelku fajn člověk.

A život šel dál...

Karin Mikulcová, 9. B

ilustrační foto