Nový rok

Osnova:

1. Půl čtvrté odpoledne
2. Návrat pro rukavice
3. Kam jít?
4. Děti
5. Ke škole
6. Návrat domů

"Jitko!" volala maminka. "Už jdu!" odpověděla osmiletá Jitka Kvítková. Byli s maminkou a tatínkem bruslit, ale teď už jeli domů, protože bylo půl čtvrté odpoledne a oni ještě museli připravit oslavu Nového roku.

Jitka doběhla oba rodiče a v tom si vzpomněla, že si na lavičce nechala rukavice. Řekla rodičům, že je doběhne, protože dům mají stejně hned za rohem ulice. Maminka i tatínek souhlasili a Jitka se vracela pro rukavice. Když došla k lavičce, kde seděli, začala rukavice hledat. Našla je vzadu v rohu za lavičkou. Vzala je a vydala se zpátky.

Když byla venku ze stadionu vzpomněla si, že jí maminka neřekla, na kterou stranu má jít. Bydlela sice za rohem ulice, ale na jaké straně? Jitka se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Byla sama. "Zkusím tedy jít na pravou stranu," řekla si Jitka a šla. Dorazila na roh ulice a zabočila k domům. "Holčičko," zastavila ji jedna paní, "neztratila ses?" "Ne," odpověděla Jitka. "A kde bydlíš?" zeptala se znovu paní a Jitka se zarazila. Vzpomněla si na to, jak jí tatínek vyprávěl o lidech, kteří se dětí zeptají, kde bydlí, anebo jim dokonce nabídnou bonbony, a pak ti lidé prý ty děti unesou a už nevrátí. "To vám neřeknu!" řekla Jitka a dala se na útěk. Zastavila až, když nemohla jenže... kde to byla?

Jitka se rozhlédla. Byla asi na nějakém sídlišti. Opodál zahlédla pár dětí hrajících si s míčem. "Ahoj," řekla. Děti ji pozdravily a zeptaly se jí, jestli si s nimi nezahraje kopanou. Jitka souhlasila, protože vlastně úplně zapomněla, proč je venku sama a proč je tady. Hrála si s dětmi kopanou a hrála si tak dlouho, dokud pak děti neodešly domů. Jitka zůstala sama. Už se setmělo a jediným světlem bylo pár pouličních lamp a okna domů.

Jitka šla ulicemi a doufala, že třeba uvidí jejich dům nebo třeba paní Čápovou, jejich sousedku, jak venčí malého Punťu. Ale nic z toho se nestalo. Jitka si sedla na lavičku. Chtěla být na Nový rok doma s mámou a tátou, a ne někde venku. "To všechno kvůli těm rukavicím!" rozzlobila se a hodila rukavice na zem. Hned jí to, ale přišlo líto a rukavice zvedla. V tom v dálce uviděla školu. Ano, školu! Nikdy by byla nevěřila, že ji tak ráda uvidí! Rozběhla se k ní a zastavila až, když stála před vchodem. Nikdo ale vevnitř nebyl. "No jo!" usmála se Jitka. "Vždyť já cestu domů od školy znám!"

Jitka šla dál a dál od budovy školy a zabočovala vpravo a pak zase vlevo a z dálky viděla bruslící stadion. Šla, ale dál po cestě, po které chodila s maminkou. Z dálky už viděla jejich dům. I paní Čápová tam venčila Punťu! Jitka doběhla ke vchodovým dveřím a zazvonila. Dveře se hned otevřely a z dveří jejich bytu už vykukovala vystrašená maminka i s vyděšeným tatínkem. "Jitko!" objali ji oba rodiče a hned ji vedli dovnitř. "Kde jsi byla?" ptal se tatínek. "Já se ztratila," řekla Jitka, ale oběma rodičům už to teď bylo jedno. Odvedli Jitku do obývacího pokoje na gauč, přikryli ji dekou, dali jí teplý čaj a pustili pohádku. Bylo šest hodin, oslava na Nový rok byla přichystaná a Jitka se už těšila na půlnoc až s tatínkem odpálí pár petard a začne rok 2022.

Nikol Gärtnerová, 7.D