Nejhorší sen mého života

V pátek jsem šla spát s divným pocitem z toho, že vlastně už vycházím základní školu a ty roky tady strašně rychle utekly. Usnula jsem a po chvíli se mi začal zdát divný sen - byl to sen o smrti. Nevím, jak vy, ale já se smrti opravdu bojím. Ne o sebe, ale o své blízké, co s nimi bude, až tu nebudu…

Byl krásný podzimní den, takový, že listy na stromech hrají všemi barvami, slunce na obloze je už trochu zubaté, ale přesto hřeje – prostě počasí vhodné na mikinu. Vyšla jsem z bytu příjemně naladěná a vydala se za svou nejlepší kamarádkou Andreou. Došla jsem před její dům a zazvonila…

Ozvalo se: "počkej chvíli, čistím si zuby."

Pousmála jsem se nad tím, že je skoro poledne a Andy si teprve čistí zuby. I když, u ní se není čemu divit - ještě nikdy nikam nepřišla včas. Sedla jsem si tedy na trávník a čekala.

Po 5 minutách se otevřely dveře a v nich stála Andrea, jako vždy oblečená přinejmenším na Miss World. Při pomyšlení na to, že s Andy sedíme v publiku mezi všemi těmi lidmi, kteří módě rozumí, jsem se musela opět pousmát, protože já jsem holka z vesnice. Andrea mi začala mávat rukou před obličejem s otázkami, zda už se konečně zvednu a vyrazíme. S její pomocí jsem se tedy zvedla, oprášila se a vydaly jsme se směr naše oblíbená kavárna. Ano, máme s Andy oblíbenou kavárnu, kam chodíme řešit naše vztahy, přátele, školu atd. Přeci jen už spolu do školy nějakou dobu nechodíme. Došly jsme na tramvajovou zastávku, tramvaj nám odjela typicky před nosem…

"Zákon schválnosti," pomyslím si.

"No nic, další jede za patnáct minut. Nesedneme si?" vytrhla mě z mého přemýšlení Andy. Posadily jsme se na volnou lavičku a povídaly si, takže patnáct minut uběhlo vcelku rychle. Cestu tramvají přeskočím, tam se nic zajímavého nestalo…

Vešly jsme do kavárny a objednaly si totéž, co každou návštěvu, takže špičku a Flat White. Povídaly jsme si, smály se a nadešel čas vydat se domů. Zaplatily jsme a vydaly se zpět na zastávku. Tam jsme se rozloučily, protože já jela do Lískovce za tátou. Koupila jsem si lístek a sedla si do vlaku. Otevřela jsem si svou oblíbenou knihu a začetla se. Po chvíli nastoupil starší muž a přisedl si ke mně. Znervózněla jsem. Přemýšlela jsem, proč si sedl právě ke mně, když je vlak poloprázdný. Začal hledat něco v batohu. Vytáhl malou oválnou krabičku, otevřel ji a z ní vytáhl kapesník. Přiblížil se ke mně blíže a snažil se mi přiložit kapesník k ústům. Ačkoliv jsem se snažila z jeho sevření vymanit, nepodařilo se mi to, poněvadž byl o dost silnější než já.

Poté si pamatuji až to, že jsem se probudila někde ve stodole bez mobilu, peněženky, vlastně bez všech svých věcí. Vedle sebe jsem zahlédla kus chleba a vodu. Bála jsem se něco z toho pozřít, ale hlad a vyčerpání mě přemohly. Dojedla jsem a opět usnula. Probudilo mě až hlasité zaskřípání dveří a silueta mužské postavy. Nikdy předtím jsem toho muže neviděla.

Mezitím muž došel až ke mně a chraplavým hlasem mi řekl: "Myslíš si, že utečeš, holčičko? Ani to nezkoušej, nebo se ti stane něco ošklivého!"

Odporně se na mě usmál a odešel. Rozbrečela jsem se, byla mi zima, bála jsem se, co se mnou bude dál. Došlo mi, že se odsud prostě musím nějak dostat, ať se stane cokoliv.

Rozběhla jsem se tedy proti prvním dveřím, které jsem uviděla, asi jsem si naivně myslela, že jen tak uteču. No, dveře jsem sice vyrazila, ale za nimi bylo něco horšího než stodola. Bylo tam

patrně pohřebiště, nevím, jestli to jsou lidé, kteří byli také uneseni, ale nejspíš ano. Strnula jsem hrůzou. Proběhla jsem dalšími dveřmi a … najednou jsem padala neznámo kam.

Vtom jsem sebou trhla a tím se probudila. Byla jsem úplně zpocená a pořád tak nějak v šoku z toho, co se mi právě zdálo.

Vargová Tereza, ex9.A