Zimní příběhy

Žáci vybraných ročníků v hodinách českého jazyka měli v měsíci listopad nelehký úkol. Tvořili zimní příběhy. Na tom by nebylo nic těžkého, avšak žákům byla zadána slova, která se v příběhu musela objevit. Čtěte pozorně, pokuste se odhalit zadaná slova a posuďte sami, jak se jim příběhy povedly...

Mgr. Jan Krasický, Mgr. Lenka Kolompárová

Vánoční příběh

Příběh začíná v malém městečku Bilpra town, které se v poslední době rozrostlo kvůli příznivým podmínkám na lyžování.

Za poslední hotelový rok přibylo přes 20 hotelových resortů a většinu z nich vlastní George Kasrin, která má mladou, nádhernou, ale hlavně rozmazlenou dceru Soňu.

Soňa má přítele Matheuse, který má na sociálních sítích přes půl milionu sledujících. George Mathea z celého srdce nenávidí, své dceři to však říct nemůže.

Jednou když si Soňa a Matheus vyjedou na skútru na vyjížďku, tak je zastihne sněhová bouře. Ztrácí se v pro ně neznámém místě. Matheus řídící skútr, zpanikaří, nabourá do stromu a padá do sněhu. Soňa narazí hlavou do stromu, ztrácí paměť a upadá do bezvědomí. Matheus se po chvíli otřepe, vstane ze sněhu a jde se zachránit, SÁM. Nechává Soňu ležet a odchází pryč. Myslím si, že kdyby nebylo Mikea, který jel náhodou kolem na svém koni, tak by se dalšího dne Soňa nedožila.

Mike jako náhodný kolemjedoucí na Hermanovi (koni) neváhá, seskakuje z Hermana a jde se podívat, kdo to tam nehybně leží ve sněhu, zjišťuje, že neodpovídající tělo ve sněhu je překrásná slečna, přehodí ji přes hřbet koně a zavelí, ať Herman co nejrychleji běží k chatě, kterou vlastní.

Po dvou dlouhých dnech, co se stará o Soňu v kómatu se stane zázrak. Soňa se probouzí a nic si nepamatuje, Mike jí řekne, co se stalo, ale marně, Soňa si ne a ne vzpomenout. Mike odhrne závěsy z okna, řekne Sáře, ať se obleče, že ji vezme do města a zaveze do nemocnice.

Po nějaké době si Soňa na všechno vzpomene, Mikea si vezme, zavrhne Matheuse.

A tak všechno dobře dopadne.

Šimon Šimeček, 8.D

Zimní příběh 

"Sněží!" zakřičela Sarah, když se podívala z okna na cestu. Rychle vyběhla z pokoje za maminkou podělit se s ní o svou radost. Ještě ten den se šly naše holky projít do města. Podívat se na stromek a malá Sarah si chtěla vybrat dárek. Dlouho nad ním přemýšlela až jí něco napadlo. Byl to veliký plyšový kůň.

Už odmala Sarah miluje koně. Připomínají jí jejího tatínka, který zemřel v autě ve sněhové bouři. Byla tehdy úplné miminko, takže si nic moc nepamatuje. Ale když se to dozvěděla, nijak extrémně se z toho nehroutila, protože věděla, že jí tatínek sleduje a ochraňuje tam ze shora.

Sarah má dnes šest let. Sice teprve začala chodit do školy, ale i tak se jí daří, je to velmi spokojené dítě. Na rozdíl od její maminky, která má přes zimu hodně špatné období. Vždy si vzpomene na svého manžela, jak jí chybí.

Ten den stromek nakonec nekoupily. Rozhodly se jít proto i další den. Dnes zde byl milý pán Kevin, který Sarah a její mamince pomohl vybrat nádherný stromek. Pak se pár týdnů potkávali, moje maminka Lucy s prodejcem stromků Kevinem, více a více se poznávali. Maminka si oblíbila zimu a už nebyla tak smutná.

Kevin a Lucy se nakonec dali dohromady a každý další rok dělali Sarah ty nejkrásnější Vánoce. Dokonce ji Kevin naučil jezdit na koni. A to je konec příběhu.

Sofie Danková, 8.D 

Zimní příběh  

Ahoj, já jsem Max. Žiju se svou mámou, sestrou a bratrem v malém městě ve Vermontu. Žiju tady celý svůj život a mám naše malé město rád. Ale i naše město je plné záhad. Z generace na generaci si tady lidé převypravují příběhy a legendy a všichni starší věří, že jsou pravdivé. Já jsem jim také nevěřil až do jedné zimní noci. Legenda praví, že když se ztratíš v okolních lesích v zimě, zjeví se magický kůň a zachrání tě.

Byla to chladná prosincová noc pár dnů před Vánocemi a já jsem šel od kamaráda domů. Musel jsem jít pěšky, protože venku začala sněhová bouře, kvůli které vypadla elektřina i signál. Abych si cestu zkrátil, šel jsem lesem a svítil si jen světlem z mobilu. Nevím, proč jsem si myslel, že je to dobrý nápad, ale bylo mi 11. Můj dům byl jen půlhodiny od domu mého kamaráda, ale mně se zdálo, že už jdu hodinu. Můj dům nikde. Byla mi strašná zima, skoro nic jsem neviděl a můj mobil se vybil.

Už jsem si myslel, že v tom lese umrznu, ale najednou se za stromy objevilo podivné modré světlo. Šel jsem za ním a myslel si, že je to policejní auto, které mě odveze domů. Ale místo toho tam na mýtince v lese stál mohutný, modrý, zářivý a okřídlený kůň. Nevěřil jsem svým očím. Že by byla legenda pravdivá?

Nabídl mi, ať si na něj sednu, a potom rozmáchl svými velikými křídly a vzlétl do oblak. Nebylo vůbec nic vidět kvůli té sněhové bouři a já jsem byl pořád zmatený a vystrašený. Za chvíli přistál před mým domem, já z něj sesedl a poděkoval mu. V tom mě v okně uviděla máma a přiběhla za mnou, protože se o mě celou dobu bála.

A kůň? Ten se vypařil. Dodneška nevím, jestli se to stalo nebo jestli to byl jen sen.

Filip Veselka, 8.D 

Dobrodružství koně 

Byla mrazivá zima a zuřila krutá sněhová bouře. A uprostřed lesa bloudil osamělý kůň. Šel dlouho po klikaté cestě a potkal sněhuláka. Byl malý a roztomilý, ale hlavně, byl kouzelný. Pozdravil koně a zeptal se ho, jak se jmenuje. Kůň se lekl, ale odpověděl: "Jmenuji se Šemík, můj pán zemřel po skoku z Vyšehradu do Vltavy. "A jak se jmenuješ ty?" "Já jsem Olaf, půjdeme dál spolu?" řekl sněhulák. V tu chvíli si kůň si uvědomil, že už pouze sněží. Šemík byl rád, že mu to Olaf navrhl a odpověděl mu se souhlasem.

Vydali se tedy na cestu. Po chvíli chůze našli dům, který byl ověnčený barevnými světýlky. Zaklepali na dveře, jelikož se chtěli ohřát. Otevřela jim stará paní a pozvala je dál. Uvnitř na posteli ležel mladý muž. Šemík v něm poznal svého pána, Horymíra. Byl živý a téměř zdravý. Měl jen zlomenou ruku. Kůň a pán se tedy nakonec šťastně shledali.

Lenka Paverová, 7.D 

Sněžný Yeti 

Legenda praví o sněžném stvoření, které žilo v lesích. Lidé se ho báli a mysleli si, že je zlé. Yeti ale pomáhal každou zimu sněžným vilám mrazit krajinu a Santu Clausovi balit dárky. Byl ale jinak úplně sám...

Jednou za rok přišla na návštěvu sněhuláčí rodina, a to byl pro Yetiho nejlepší den v roce, celý svůj dům pokryl světýlky. Až jednou místo sněhuláků se odhodlali přijet lidé. Prosili Yetiho, aby jim pomohl zachránit princeznu Elisu, která se s koněm ztratila ve vánici. Sněžný Yeti neváhal a hledal ztracenou princeznu. Koukal se všude a konečně ji uviděl, vánice ji málem zabila, naštěstí ji Yeti zachránil.

Avšak byl jeden král, který byl zlý a chamtivý. Všem ohlásil, že on zachránil princeznu a za odměnu si ji chce vzít. Proto si lidé moc nepamatují na Yetiho. Ale pořád je zde otázka... Existoval doopravdy? Nebo je to jen celé výmysl? To už se asi nikdy nedozvíme.

Martina Zemanová, 7.D 

Hrůza v továrně 

Řeknu vám příběh, jež se stal, 

když jsem dnes ráno vstal. 

Pohlédl jsem z okna jako každý den, 

avšak místo růží spatřil jsem zlý sen. 

Byl tak temný, hrůzostrašný, 

ten les rozlehlý, jehličnatý. 

Vystoupil jsem z domu, pohlédl na něj, 

však místo růží spatřil jsem cestu a alej. 

Na konci cesty, až tam dál, 

koňů spřežení a kočár s kočím stál. 

Byl starý a zasněžený, samá hrůza. 

V tom kočí pobídl mě skřekavým hlasem: 

jen pojď, pojď až sem. 

Šel jsem do kočáru, to však byla chyba. 

Byl tam obraz, žena s podříznutým krkem, 

Počítám, že ho vyvěsili tímto rokem. 

Promluvil hlas, jež patřil

tomu v rohu koho jsem spatřil. 

Lekl, jsem se,

všiml jsem si, že kočí truhlu nese. 

Náhle jsem utekl, to byla chyba, 

ta truhla byla škodolibá. 

Myslel jsem, že jsem utek, 

z té truhly však vyběhl krtek. 

Doběh jsem do staré továrny. 

Co se stalo, řeknu vám hned.

Teď druhý život žiju si.

Jsem básník, proto ty verše.

V té továrně jsem našel nestvůry.

Roztrhly mě na půli.

Něco vám řeknu: 

když místo růží uvidíte les,

zůstaňte doma.

A když tam vejdete,

není cesty zpět. 

A víte co je nejlepší?

Včera jsem oslavil 20. narozeniny.

A oslavu mám ve starém lese,

který skrývá továrnu. 

Eliška Hánová 6.D

SVĚTLO VYPRÁVĚNÍ 

      V jednom tajuplném lese až na konci moře bydlel starý dědeček, který se jmenoval Potěšení. Měl malou chaloupku se stolem, židlí a postelí. V chaloupce měl také hrůzostrašný obraz. Dědeček každý den brzy ráno vstal a šel do jehličnatého a temného lesa, kde na něj čekala zvířátka z celého lesa. Dědeček dal každému zvířátku čerstvou trávu a se všemi šel do jeho chaloupky. V chaloupce si sedla zvířátka na židli a na postel a dědeček utrhl jednu jehličku ze smrku, který rostl před chaloupkou. Přišel do chaloupky a řekl: " Teď položím jehličku smrku na tento obraz. Stane se kouzlo zimního kraje, ve kterém se všichni ocitneme. Musí tady být ticho, aby kouzlo mohlo působit." Zvířátka se utišila a těšila se, co se asi stane. 

            Najednou přijel k chaloupce kočár a v něm seděl kočí. "Nastupte si!" volal na dědečka a na zvířátka. Nenechali se dvakrát pobízet. Kočár se spřežením a s koněm se rozjel do blak,... Jeli po cestě v mracích a všude jen mlha a chlad. "Bum, bác,"... Začali přistávat. Přistáli do kouzelného kraje. Všude jen sníh a zasněžené stromy. Ale ne jen sníh, ale co to je? V dálce se třpytila obrovská obrázková kniha. Zvířátka se rozběhla ke knize a dědeček utíkal za nimi. Jelen otevřel obrázkovou knihu a hle! Všichni užasli! Z knihy se rozlilo světlo do celého světa. Byla to kniha Světla v temnotě. Dědeček nasedl do kočáru se zvířátky, vzal knihu a kočár se rozjel do celého světa. Dědeček otevíral knihu na každém místě a od té doby, už nikde nebyla tma, ale jen světlo. 

Dědeček se zvířátky přilétl domů a všichni bydleli spolu v chaloupce šťastni ze světla v celé zemi. 

Konec. 

Veronika Kučová 6. D

Zimní Příběh

Amálka se probudila a před sebou měla tajuplný, zasněžený a temný les. Amálka nasedla na koně, ale za ní něco hrůzostrašného spadlo na cestu. Nebylo tam nic jenom stará cesta. Když se Amálka blížila k jehličnatému stromu, tak zase něco spadlo, dokonce to i šeptalo. Amálka se lekla a otočila se, ale zase nic. Už si myslela, že je asi psychopat. Když se otočila, zahlédla kočár s kočím a spřežením. Nasedla a najednou si něčeho všimla, byl tam nějaký obraz. Amálka se zeptala, kdo je ta paní. Kočí odpověděl, že tam není nic, jenom čisté plátno. Když cesta skončila, Amálka zahlédla hrad, najednou ji všechno došlo. Ona byla ta královna, ona viděla do budoucnosti. "Ty stíny." Řekla. "To jsem celou dobu já. To šeptání, to je kód do vstupu na hrad." Teď už Amálce stačilo jen zadat ten kód. Amálka se podívala rychle za sebe a zase zpátky. Rychle dveře otevřela, našla klíč. Zeptala se, kam ten klíč patří. "Do sklepa", řekl kočí. Amálka strčila klíč do zámku, otevřela a uviděla mrtvolu. Deset minut jí trvalo, než si všimla, že to je ona. Říkala si, jestli je mrtvá, nebo ne. Zkusila se štípnout do ruky a nic, žádná bolest. Řekla, že je asi duch, ale nebyla. Byla v pekle! Řekla si, kdo vlastně je. Kočí se přeměnil v čerta a řekl: " jsi vyvolená." "Co? Co to znamená?", zeptala se Amálka. "To znamená, že budeš brát do pekla lidi, kteří byli pekelně zlí."

Po 1 dnu: moje sestra je Anděl!

V pekle se ocitl 1 dobrý člověk a 999 špatných!

Ještě 364 dnů!

Po 1 roku: "Tady moje práce končí."

"Ano," řekl čert. "Ale v ..."

Dál už Amálka neslyšela. Usnula a žila šťastný život v nebi.

Karolína Holmanová, 6. D

Koňský příběh

Byl jednou jeden kočí, který bydlel ve starém hradě uprostřed lesa, kde nikdo nechodil. Ten les byl velmi temný, tajuplný, hrůzostrašný a jehličnatý. V zimě byl les zasněžený a cesta k hradu byla zledovatělá. Kočí, který bydlel na hradě, se jmenoval Ludmil. Byl starý, ale stále kočíroval svoje spřežení koňů. Jeho nejoblíbenější kůň byl celý bílý kromě jedné šedé skvrny na čele, která připomínala hory, proto ho Ludmil pojmenoval Horák. Když jednou vyjel na projížďku s koňmi, řekl si, že si vyjede na hory na jeho oblíbeném koni Horákovi. Ten den sněžilo a byla tuhá zima. Jel kolem hor po pěšině, kudy vždy jezdíval, ale najednou uviděl jeskyni, kterou tam nikdy neviděl. Šel tedy dovnitř a uviděl krb, ve kterém praskal čerstvě založený oheň. Říkal si, jakto, že je tady krb, v jeskyni přece krb nebývá. Když se rozhlédl kolem, uviděl několik neobvyklých věcí... třeba obrazy na stěnách. Byly to obrazy, na kterých byli nakresleni koni. Taky tam byla postel z nejhédvábnějšího peří, které se v neobydlené části lesa těžko shánělo. Prodávalo se několik mil od lesa. Nad postelí visel obraz koně, který vypadal jako Horák. Najednou Ludmil uslyšel zvuky. Nejspíš to bude ten, který v jeskyni bydlí, řekl si. Jako první se objevila klisna, která byla úplně stejná jako Horák, ale místo fleku ve tvaru hor měla hvězdu. Horák začal řehtat, hned jak klisnu uviděl. Klisna byla kouzelná a uměla mluvit. Řekla Ludmilovi, že se jmenuje Hvězda a že Horák je její bratr, taky mu řekla, že utekla do opuštěného lesa, protože princ, který ji koupil, jí nedovolil za Horákem jít a pokaždé, když se zeptala, jestli za ním může jít, nechal jí o hladu, proto jednoho dne utekla. Zabydlela se v jeskyni, kterou viděla po cestě. Jednoho dne však zjistila, že se zabydlela v lese, kde bydlí Horák. Jelikož ho ale dlouho neviděla, tak se styděla za ním jít. Od té doby, co si Ludmil vyslechl příběh Hvězdy, nebydlí Ludmil jenom s Horákem a se svým spřežením, ale také s Hvězdou.

Sophie Shinglerová, 6.D

Nečekané poslání

Ráno jsem se probudil a vzal předposlední čokoládu z kalendáře. "Zítra jsou konečně Vánoce!" zakřičel jsem. Venku nebylo moc sněhu, ale jak jsem se koukl z okna, vypadalo to jako sněhová bouře. Máma mě zavolala, ať jdu dolů ozdobit stromek jako každý rok. Po chvíli zazvonil děda, hned jak jsme mu otevřeli, tak řekl, že se mnou potřebuje mluvit.

Vypadal neklidně, chodil rychle, i když si včera úplně pochroumal záda a nemohl s tím nic dělat, jen ležet. Zatáhl mě do mého pokoje a řekl, že to, co mi řekne, se nikdo nikdy nesmí dozvědět. Byl jsem vyděšený, tak vážného jsem ho ještě neviděl. Přísahal jsem, že neřeknu ani slovo, myslel jsem, že mi řekne nějakou blbost, ale to, co jsem právě slyšel, jsem vůbec nečekal. "To já rozdávám každý rok dárky po celém světě." Byl jsem v šoku, můj děda, je celou dobu Ježíšek. "Potřebuji, abys tento rok rozdal dárky ty. S těmi zády se nemám šanci hnout.

Moc jsem se neptal, prostě jsem souhlasil. Řekli jsme mamce, že dneska přespím u dědy, abych ho hlídal a vyrazili jsme. Děda mi po cestě vysvětlil všechno, co budu muset udělat, a jak to všechno funguje. Kouzelnými dveřmi se mohl dostat na severní pól, kde má pracovnu a skřítky, kteří píšou seznam dětí s dárky.

Když jsem byl připravený, dostal jsem pytel s dárky a jednoho skřítka, který mě postupně přemístí ke všem dětem. "Spoléhám na tebe," řekl děda, než jsem šel do prvního domu. Sice se teleportujeme, ale i tak je to dlouhá a náročná cesta. Někdo si přeje houpacího koně, někdo zase auto na ovládání, někdo panenky.

Děda radostně seděl se skřítky a celou dobu sledoval, jak se domy plní dárky. "Jsem na tebe pyšný, ještě pár let a nahradíš mě." Druhý den ráno jsme se s dědou vydali k nám a užili si Štědrý večer. Dostali jsme krásné dárky, např. nový zimní kabát, mobil atd.

A tak jsem pomohl dědovi zachránit Vánoce.

Chiara Maria Russo, 8.D