Jak jsem se ztratila na dovolené

Bylo 10. července a já jsem ze snu slyšela, jak má maminka křičí: "Vstávej, zaspaly jsme!" Rychle jsem vyskočila z postele, oblékla se a snažila se vecpat do koupelny mezi mamku a svou sestru Natálii. Po nějakém čase se mi konečně podařilo se dostat k umyvadlu a vyčistit si zuby. Ani jsem si nestačila rozčesat vlasy, a už mamka volala od vchodových dveří našeho bytečku: "Vezměte rychle kufry, za dvě hodiny nám to letí, jedem!"

Naskákaly jsme všechny do auta a vyjely na letiště. Cesta na letiště mi přišla jako věčnost, ale konečně jsme dorazily na místo. Po chvilce jsme prošly kontrolou k letadlu a našly naše sedátka. Než jsme se stačily se sestrou porvat o sedadlo u okna, maminka usoudila, že bude lepší, když u okýnka bude sedět ona. Mamka, moje sestřička i já jsme se usadily a o pár minut později letušky začaly obcházet a kontrolovat cestující v letadle. Za chvilku jsem uslyšela letušku, jak říkala: "Dobrý den, vítáme Vás na naší palubě! Zanedlouho budeme vzlétat, takže se prosím připoutejte a nezapomeňte si užít let." Připoutala jsem se a v hlavě se mi promítaly ty nejhorší katastrofické scénáře. Najednou jsem ucítila tlak v uších a mírnou nevolnost, ta ale po chvilce přešla. Když jsem přes mamku nahlédla u okýnka, uviděla jsem mrňavé miniaturky bytů, domů, polí, řek a zbytku krajiny. Po chvíli už nešlo vidět nic jiného než tma. Bylo velmi brzo ráno, a tak jsem skoro celý let prospala. Když jsem se probrala a opět vykoukla z okna, spatřila jsem modrolesklou obrovskou plochu. Dala jsem si sluchátka do uší a jen se kochala krásným pohledem na moře. Za hodinu jsme konečně přistáli na dubajskou pevninu.

Bez jakýchkoliv problémů jsme si přebraly naše zavazadla a autobusem, co nás čekal u letiště, dojely na náš hotel. V hotelu si mamka převzala kartičku od pokoje a já se ségrou jsme ho šly rychle prošmejdit. Ložnice a koupelna nebyly nic moc, ale krásný výhled z balkonu na pláž opravdu stál za to. Po dlouhé cestě jsme byly všechny strašně vyhládlé, a proto se mamka rozhodla, že si skočíme na oběd do restaurace nedaleko od hotelu. Po jídle jsme se šly projít na pláž a mou sestru napadlo, že bychom si mohly nasbírat nějaké pěkné kamínky a mušličky. Pláž byla nádherná, prázdná a moře krásně šumělo. Cítila jsem se jako ve snu.

Procházely jsme pláží pořád dál a dál směrem od hotelu, až se začalo stmívat. Moje nohy a celkově tělo měly dost, to ale mamku ani sestru nějak zvlášť neodradilo. Měla jsem plné kapsy kamínků a mušlí, taky jsem ale už začínala být dost nervózní. "Co když se tu ztratíme?!" říkala jsem si. Podělila jsem se o své pocity s Natálií, ale ona si s něčím takovým vrásky nedělala. Šly jsme zase o kus dál. Když jsem se po chvíli rozhlédla kolem sebe, neviděla jsem nikde hotel, a dokonce už ani žádná světla. Koukla jsem na svůj telefon. Byly tam tři procenta baterie a žádný signál. Začala jsem panikařit. Běžela jsem to rychle říct sestře. Rychle pochopila, proč jsem byla tolik nervózní. Obě jsme šly za mamkou a řekly jí to. Mamka nic neřekla, jen se šibalsky pousmála. Mně bylo spíš do pláče. Byla tma, žádný signál, byla jsem unavená, k tomu ztracená a mamka se tomu smála. Nejhorší dovolená v životě.

Najednou mamka změnila směr chůze. Cítila jsem se zmateně, protože mamka šla pořád dál a nerozhlížela se kolem sebe, jako by to tu perfektně znala. V hlavě se mi ustavičně běhala utkvělá myšlenka, že jsme ztracené a nikdy nás nikdo nenajde. Později se však ukázalo, že jsem jen poseroutka a tupec. Cesta zpět s mamkou v čele skupinky mi připadala dlouhá milion hodin, ale přece jen jsem nakonec spatřila vytoužená světla. Po chvíli se na obzoru objevil i hotel a mně i mojí sestře spadl kámen ze srdce. Já jsem ale přemýšlela nad tím, jak je možné, že mamka znala cestu tam i zpátky. "Třeba už věděla kudy jít, protože tu někdy předtím byla," říkala jsem si. Mamka se ke mně naklonila a pověděla: "Celou cestu tam jsem měla zapnutou navigaci na hodinkách a zpět jsem trefila bez ní. Už v letadle jsi měla vybitý telefon a nemáš vypnutý režim letadlo, proto nemáš signál."

Mezi tím, co jsem si to srovnávala v hlavě, sestra se mě pokoušela "zavraždit", ale já byla ráda, že jsem se ztratila na dovolené jen v mých představách. Zbytek dovolené jsem si obrovsky užila a taky máme s mamkou i ségrou spoustu krásných vzpomínek. Dodnes na tuhle příhodu občas vzpomínáme a smějeme se jí.

Eliška Hašková, 9. B

ilustrační foto