◄ M E T R O ►

Ondřej Urbanec, 9. E

Kapitola 1. - Domovská stanice

"Dvacet let jsme tady zavřeni, všude kolem není nic, kromě zdí." "A kde jinde by si chtěl žít? Ven nemůžeš a jediný bezpečný místo je tady v metru." "Ty snad věříš těm kecům o radiaci a mutantech tam na povrchu?" Alexejova otázka zněla až vtipně. "Jasně, že je to pravda, jinak by nás tu přece nedrželi," řekl jsem. Ale přesto na té jeho otázce bylo cosi zvláštního, jako kdybych tomu chtěl i uvěřit. "Ale to by se jim nepovedlo nás tu držet dvacet let, ne?" začal jsem se tázat sám sebe. Za chvíli jsme dojeli do naší domovské stanice, kde jsme každý šli do svých domů. Celý zbytek dne mi ale v hlavě zůstala ta Alexejova otázka, co když je to pravda? Zašel jsem tedy za svým dobrým kamarádem Vejtkem. Toho jsem se zeptal, co si o tom všem myslí. Nevypadal, že by s tím nápadem zrovna souhlasil, ale pronesl cosi o ztracené stanici, která má údajně nestřežený východ z metra. Přišlo mi to celé jako blbost, že nám lžou, povídačky o ztracené stanici, o životě tam na povrchu. Po chvíli u Vejtka jsem od něho odešel a cestou domů jsem se ještě chtěl zastavit u Alexeje a popovídat si s ním znovu. Zaklepal jsem na jeho dveře, ale nic... ticho. Po chvíli čekání jsem zkusil zaklepat na jeho souseda. Ten mi už otevřel a řekl mi, že Alexeje odvezli ochránci. Místní policie, která střeží jak východy z metra, tak "bezpečnost" lidí. Ptal jsem se, kam ho odvezli, ale nevěděl. Vrátil jsem se tedy domů a šel spát. Usnout jsem ale nemohl, celou noc jsem nad tím vším přemýšlel. Co když ty příběhy jsou pravda? Co se vůbec stalo Alexejovi? Je vůbec ještě naživu? Co když se ochránci dozvěděli o tom, o čem si tu povídáme mezi sebou? Co když nechtějí, abychom šli tu stanici hledat? Co když si jdou už i pro Vejtka, nebo dokonce i pro mě? Co když už jsou i u mých dveří? Co když právě teď… Zaslechl jsem klepání a nevěděl, co mám dělat. Chvilku jsem zůstal jenom tak sedět na posteli. Jakmile jsem ale uslyšel klepání znovu, jako kdybych rozmrzl. Popadl jsem nůž ze stolku a šel otevřít dveře. K mému údivu tam stál Vejtek. "Ty jsi mě ale vyděsil." "Ticho, teď není čas na vybavování se. Našel jsem člověka, který by nás mohl dostat z téhle stanice, ale odjíždí teď, takže jestli chceš doopravdy zjistit, co je tam nahoře, tak teď je ta příležitost." Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Možná jsem i čekal, že by si o tom chtěl popovídat víc, ale takhle najednou... Z myšlenek mě ale vytrhla jeho otázka: "Tak co?" Najednou jsem ucítil jakousi touhu po poznání, chtěl jsem vědět, co je doopravdy tam na povrchu. "Jo, jdu," odpověděl jsem. S sebou jsem si vzal jenom můj nůž, který jsem už držel v ruce, láhev s vodou, jídlo v konzervách, zapalovač a pistoli s pár náboji. Za chvíli jsme už jeli po kolejích na drezíně. Dojeli jsme do sousední stanice. Tam nás řidič vysadil, dovedl nás ke vchodu do opuštěného tunelu a natáhl ruku pro peníze. Vejtek mu zaplatil a řidič jenom dodal: "Tenhle tunel vás zavede tam, kam potřebujete". A bez dalšího slova odešel. Stáli jsme tam jenom my dva – já a Vejtek, a před námi byla cesta do neznáma. No, co nám zbývalo? Vydali jsme se na cestu.

Kapitola 2. - Tunel do neznáma

Když jsme tunelem procházeli, působil tam jakýsi pocit úzkosti. Všude byli pavouci a pavučiny, sem tam i nějaká ta myš. Všechno bylo zrezlé a zdi byly popraskané. Tradovalo se, že v opuštěných tunelech by měli být mutanti, ale žádného jsme díky bohu ještě neměli to štěstí potkat. A najednou řev. "Mutanti!" zařval Vejtek. Vytáhl jsem svou pistoli a začal s ní mířit všude okolo. "Tam!" Otočil jsem se tam, kde Vejtek ukazoval, a vystřelil. "Za tebou!" znovu zařval Vejtek. Popadl jsem svůj nůž a máchl jsem s ním za sebe. Ty povídky jsou pravdivé, nemohl jsem tomu uvěřit. "Většinou by prý měli chodit ve větších tlupách," dodal Vejtek. Ale já ho stejně už nevnímal. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Když jsou tyhle povídky pravdivé, tak proč by nemohly být i ty o životě tam nahoře. Nemohl jsem ale jen tak stát a přemýšlet, pokračovali jsme v cestě. Ta trvala už jen chvíli a stála mě jen pár dalších nábojů. Nakonec jsme došli do stanice Beloruskaya.

Kapitola 3. - Druhý domov

Pobývali jsme tu u Vejtkova kamaráda Kchlebnikova, který nás nechal přespat u něho doma. Povídal nám o tom, že tady mají problémy s jídlem a že většina lidí tu trpí hladem. Dal jsem mu tedy jednu ze svých konzerv a on mě na oplátku zase vzal na menší místní černý trh, kde jsem si koupil náboje do mé pistole. Druhý den nás vzal k dalšímu tunelu. "Býval opuštěný, ale když díky němu začali lidé utíkat pryč z téhle stanice, pravě kvůli hladu, tak tu ochránci postavili hlídky a mají teď půlku tunelu pod kontrolou," vysvětlil nám Kchlebnikov. Pak se s námi rozloučil a my jsme opět s Vejtkem byli sami. A před námi zase tunel.

Kapitola 4. - Další tunel, další problémy

Do tunelu vedla naštěstí ventilační šachta, kterou jsme prošli, abychom se vyhnuli hlavní ochrance. Ze šachty jsme vylezli, ale v půlce tunelu ještě nebyli, museli jsme se tak proplížit kolem ochránců. To nebylo nic těžkého, jelikož tu nefungovala světla, takže nás nespatřili. Proplížili jsme se až do druhé části tunelu, kde jsme si na cestu posvítili zapalovačem. Jakmile bylo světlo, všude jsme viděli mrtvoly ochránců. Bylo na nich cosi zvláštního, měly totiž v sobě rány od kulek. Ale já to neřešil a šel s Vejtkem dál. Sem tam tu byly i jakési barikády a spousta prázdných nábojnic. Vypadalo to tu jako po válce. A najednou jsme uslyšeli řev. Nebylo to ale jenom pár mutantů, ale nejméně desítky. Klekli jsme si za jednu z barikád a já mířil pistolí do temnoty před sebe. Vyběhlo jich na nás hodně, ale všichni za chvilku leželi mrtví. Zůstal mi v zásobníku jen poslední náboj, takže jsem byl o to víc rád. Najednou mi podává Vejtek láhev a říká: "Tuhle jsem si schovával dlouho. Tak na nás!" Flašku vezmu, napiju se a vrátím mu ji zpátky. Vejtek se napije, ale najednou na něho skočí mutant. A než jsem stihl zareagovat, sápe se jeden i po mně. Svalí mě na zem a já vytahuju nůž z kapsy. Mutant mi ho ale odhodí z ruky. Mezitím vedle mě Vejtek bojuje s druhým a prosí mě o pomoc. Vytáhl jsem pistoli. Jeden náboj, dva mutanti – já, nebo Vejtek. Nebylo moc času k přemýšlení. Zaváhal jsem a vystřelil přede mě se slovy: "Promiň, Vejtku!" Mutant padl mrtvý k zemi a vedle něj i Vejtek. Než jsem se ale stihl vzpamatovat, vyběhl na mě ten druhý mutant. Zabila ho ale rána z brokovnice. Vstal jsem a podíval se, kdo střílel. Co mi zbývalo než k němu jít? Dodal jsem jenom své sbohem Vejtkovi a šel za tím člověkem. Kupodivu to byl normální člověk jako já. Pozdravil mě a omluvil se za smrt mého kamaráda. Taky mi vysvětlil, že stanici, která je na konci tohohle tunelu, mají pod kontrolou prostí lidé. A dovedl mě k ní.

Kapitola 5. - Jiný východ

Jakmile jsem do ní vstoupil, nevěřil jsem tomu, co vidím. Byl tam další východ z metra. Teď už žádnou ztracenou stanici hledat nemusím. Ale ty obří ocelové dveře se dají otevřít jen klíčem, který mají u sebe jenom ochránci. Ale přesto mě ten člověk dovedl do kontrolní místnosti, kde se krytka od řízení dveří nachází. Chvilku jsme se bavili o tom, proč tu vůbec jsem, ale pak náš rozhovor přerušil křik. Ne od mutanta, ale lidský křik. A pak následovala střelba a výbuchy. Šli jsme se podívat na to, co se děje. Byli tam ochránci, kteří si táhnou znovu zabrat "svoji" stanici. Dostal jsem novou pušku a náboje do ní a schoval jsem se v té kontrolní místnosti. Po chvíli čekání do ní někdo vtrhl. Byl to jeden z ochránců a já ho na místě zastřelil. Prohledal jsem jeho tělo a našel klíč od té krytky. Odemkl jsem ji a otevřel dveře. Vyběhl jsem z místnosti směrem ke dveřím a naštěstí mě každá kulka minula. Schoval jsem se za zeď. Nikdo ale za mnou neběžel. A dveře se zavřely.

Kapitola 6. - Domov?

Nevěřil jsem tomu – já jsem pryč z metra! Vyjel jsem po eskalátorech do přízemí budovy a šel k hlavním dveřím. Otevřel jsem je a uviděl ruiny, zničené domy, nikde žádná zeleň, žádní ptáci na obloze. A to nejhorší ze všeho – nikde nikdo. Ticho. Snad ještě větší než v metru. Stálo tohle za všechno to utrpení a smrt? Vážně to všechno přišlo vniveč? Pak jsem ale ucítil jakýsi vánek, vítr za krkem. Připomnělo mi to přírodu a život. A v ten moment mi to došlo. Žádný vánek, žádný vítr to nebyl. Ale dech. Najednou celý svět zamrzl a já s ním. A došlo mi, že do metra už se nevrátím.