Školní výlet do Opavy a Hradce

(pojatý lehce vtipně)

Už když jsem došel na nádraží, těšil jsem se na tento výlet a měl jsem náladu na zábavu. A přestože jsem si chystal věci den předem, a kvůli tomu jsem měl sbalený dva roky prošlý opalovací krém a sprej proti hmyzu, cítil jsem se připraveně. Ale na to, co se na tomto výletě stalo, jsem připravený nebyl.

Pro mě výlet začal, až když jsme museli přestoupit z vlaku na náhradní autobusovou dopravu do Opavy (protože České dráhy nikdy nezklamou), která jela přes nějaké kotěhůlky. Na nádraží jsme vystoupili a šli jsme směrem na opavské Dolní náměstí přes přeběhy pro chodce, kde zelená trvá pět sekund.

Na Dolním náměstí jsme já a moje skupina zamířili přes průchod do zadní uličky a přes nadzemní parkoviště do malé zahrady, kde jsme dali selfie před kašnou, a šli jsme zpátky na náměstí čekat na autobus. Na náměstí byla velká socha bobra, boty nebo exkrementu, podle toho jak se na to každý dívá (je to bobr). Z náměstí jsme jeli k naší první destinaci což bylo Stříbrné jezero.

Na Stříbrném jezeře se šla většina koupat, ale já se vody v rybnících štítím, a tak jsem šel s panem učitelem Kohnem a menší skupinkou, co se také nechtěla koupat, k bunkru. Pan učitel nás musel vést přes jeho zkratky, které byly doslova "centrem klíšťat". Bunkr byl zajímavý, i když bohužel jsme se do něj nedostali. Nikdo do něj nespadl, ale to nevadí. Na cestě zpátky k jezeru jsme navštívili další menší bunkr a dali si pár výborných a čerstvých lesních jahod.

U jezera jsme ještě chvíli pobyli, protože učitelé oznámili, že autobus odjíždí za pět minut, celá naše skupina se "nepřekvapitelně" nedokázala obléct dostatečně rychle na to, abychom tento autobus stihli. Stihli jsme až další autobus, kterým jsme jeli zpátky na Dolní náměstí, kde jsme měli rozchod na oběd.

Já se svou skupinou jsme okamžitě zamířili přímo k McDonaldu, protože kam jinam si zajít na dobrý oběd. Proběhli jsme obchodní dům a stihli jsme si i koupit nějaké pití na další část výletu. Z náměstí jsme zamířili k nádraží zase přes přeběhy pro chodce, kde tentokrát zelená trvala 3 sekundy, a tím jsme pozbyli Béďu na druhé straně silnice. Béďa nás ale nakonec dohnal a šli jsme na nádraží, odkud jsme jeli vlakem do Hradce nad Moravicí. Tam jsme šli na zámek, a zatímco celá naše skupina odpočívala po "velmi náročném" dni, já si šel obejít tento hezký zámek, jelikož jsem na něm ještě nikdy nebyl. Poté jsme vyrazili do kempu. Všichni byli "velmi nadšeni" z procházky na patnáct kilometrů, ale šli jsme po příjemných lesních stezkách, a nakonec to stejně bylo méně, takže podle mě to byla výborná pocházka.

Na první části této procházky jsem poslouchal zpěv pana učitele Kohna, který dodával tomuto výletu magickou náladu. Později se rozpršelo a my jsme vyrazili k další destinaci našeho výletu a to k vodopádům uprostřed lesa, v dešti. Upřímně vodopády za moc nestály, a ta cesta k nim a od nich ke kempu byla přímo otřesná. Už když jsme dorazili ke kempu, viděl jsem zklamání na tvářích většiny, protože takový kemp si asi nikdo nepředstavoval, a ja také ne.

Byl to starý, rozpadající se socialistický kemp ze šedesátek a chatky, ve kterých byly obrazy nejspíš namalované dětmi ze školky, staré tvrdé postele, špatně svítící světla a zima nebyly o moc lepší. A o sprchách a záchodech radší mluvit vůbec nebudu, i když jsem byl velice překvapený, když jsem zjistil že alespoň horkou vodu tam mají. Tento den však výborně zakončilo večerní opékání salmonely (tedy spíše špekáčků, které jsme celý den nosili s sebou) u táboráku a poslouchání hry na kytaru pana učitele Kohna. Tento večer měl tak magickou náladu a atmosféru, kterou jsem ještě nikdy předtím nezažil, protože jsem ještě nikdy u táboráku neopékal špekáčky. Špekáčky byly výborné a můžu říct, že je to lehce můj nejoblíbenější moment z tohoto výletu.

U táboráku jsme seděli dokud oheň neuhasnul, a poté jsme se dali na kutě. Já jsem se kupodivu docela dobře vyspal, protože jsem se nebál, že mě sežere liška, nebo že mě probudí duch nějakého komunisty, který tady straší už od šedesátek.

Další den ráno nás po snídani odvezl zájezdový autobus k místu, kde jsme se připravili plout na lodích až zpátky do Ostravy. Prvně to šlo hladce, nikdo nevypadl zi a všichni jsme si šťastně pluli po řece. Do doby, než to přestalo jít hladce.

První část naší plavby jsme pluli po uzké části řeky lemované nízkými vrbami. A do těchto vrb nás (mě a Fandu, se kterým jsem byl na lodi) někdo (nejspíše Alice a Aneta, které byly spolu na lodi) poslal a my se vyvrátili do vody. Tohle byla katastrofa. Byli jsme mokří, Fanda ztratil svoje pití a mně se podařilo ztratit moje pádlo a i botu, ale mou pet-láhev s pitím jsem samozřejmě neztratil. Mé věci mi naštěstí ostatní vrátili, až je našli, ale i tak to byla katastrofa.

Ale naštěstí jsme nebyli jediní, kdo se na této plavbě překlopili (anebo které někdo další překlopil). Dále tato plavba šla lehce. Já jsem byl háček, takže pochopitelně to pro mě bylo lehké, ale i ta řeka byla pohodová.

Po prvním jezu, který jsme obešli, jsme měli první pauzu, při které jsem se vyměnil s Anet a byl jsem kapitán kánoe. Tato plavba nebyla tak dobrá jako plavba s Fandou, ale i tak jsem si ji užil.

S Anet jsem také sjel druhý jez plavby, který jsme sjížděli vodáckou komorou. Na naší druhé pauze v loděnici, což je hezká, vyhlášená hospoda u řeky, jsme se prohodili zpátky, a pak už jsme se pomalu ale jistě blížili k našemu cíli, k Ostravě-Třebovicím.

Tam jsme měli rozchod. Všichni, vyčerpaní ze dne pádlování, se vydali k autům svých rodičů, aby je zavezli domů, snad kromě mě a pár dalších, kteří se vydali na nejbližší autobusovou zastávku.

Filip Veselka, 8.D