Příběh - Světlo 

Psal se rok 1942. V malém úzkém dvoupatrovém domečku v lese bydlela chudá rodinka. Otec, matka, dcera a syn. Dcera se jmenovala Jana a syn Otakar. Každý den jedli pouze brambory a jablka, pili vodu. Každý den probíhal stejně. Ráno vstali, umyli si obličej v potůčku, vzali vědra a naplnili je na další den.

Všechno dělali spolu, otec a Jana, které bylo už patnáct let. Matka každý den chystala oběd a hlídala malého pětiletého Otíka.

Když nabrali v potůčku vodu, přinesli ji k domu a šli na pole sbírat brambory, které pak donesli matce na oběd. Každý snědl jeden brambor, vypil džbánek vody a šli zase do práce. Otec na dříví a Jana česat jablka. Otík ustlal postele, matka uklízela a přikládala dříví do ohně. Večer se všichni uchystali k spánku, pomodlili se, aby se jim nic nestalo v tak opuštěném domě daleko od lidí. Pak usnuli. 

Pouze v zimě byli všichni v teple, protože venku mrzlo. Ten, kdo by vyšel ven, by umrzl, nebo by jej zavalila lavina. Jednoho dne, když se zapalovala čtvrtá svíce na adventním věnci, který měli vyrobený ze dřeva a šišek, si rodiče uvědomili, že za tři dny jsou Vánoce.

Maminka, celá uplakaná šeptala odpoledne otci: "Tatínku, já nemám pro své děti žádný pořádný oběd! Zbyly mi pouze kousky oříšků od léta! Ani brambory a jablka už nemáme! Došly! Letos se jich urodilo málo a zima teprve začala! Tatínku, poraďte mi, co mám dělat?"

Otec mlčel a odešel. Jana tajně poslouchala nářek své maminky a věděla, že brzy zahynou hladem a nikdo je nenajde, protože jsou moc daleko od lidí.

Rozhodla se: "Musím ven! Nechci svou rodinu opustit tady! Půjdu ven, něco najít. Alespoň vyhrabat šišky pod sněhem."

Jana tajně v noci utekla z domu, měla s sebou jen šaty, odešla bosá. Zima byla tuhá, hustě sněžilo. Jana se pomalu propadávala metry sněhu. Snažila se běžet, ale upadla a byla jí ještě větší zima. Začalo se rozednívat a Jana došla na zasněženou louku. Uviděla před sebou velký kopec a dole strmý svah. Nezbývalo jí nic jiného, než jít nahoru. Šla hodinu, dvě, ale nic nenašla. Třepala se zimou a nemohla dál. Lehla si do sněhu. Zavřela oči a čekala na poslední nádech. Řekla si: "Podívám se naposled na celý krásný svět kolem mě!"

Zvedla ztěžka hlavu a podívala se ze svahu dolů. Najednou jí oslepila silná záře a spatřila skořici, která se vznášela nad sněhem. Chtěla ji získat, a tak zavřela oči a kutálela se ze svahu. To byla její poslední myšlenka.

Za chvíli však světlo zářilo kolem ní a ona se vznesla nad sněhem a letěla domů. Doma ji světlo spustilo na zem a ona svírala v ruce skořici. Matka s otcem a Otíkem na ni hleděli. Jana podala matce skořici a ona se zaradovala. Když však maminka skořici uchopila, proměnila se skořice v celý chléb, který všechny zasytil. Jana objala svou maminku, tatínka a Otíka a řekla: "To je dárek od Ježíška." 

Veronika Kučová, 7.D